4 ⭐ z 5 ⭐
Vrány jsou příběhem dvanáctileté Báry, která zažívá běžné problémy dospívajících dívek, jako jsou první měsíčky či první zamilovanost. Na venek se zdá, že žije v cela normální rodině, skutečnost je ale taková, že za zavřenými dveřmi jejich domu Bára často zažívá peklo.
Vrány jsou příběhem dvanáctileté Báry, která zažívá běžné problémy dospívajících dívek, jako jsou první měsíčky či první zamilovanost. Na venek se zdá, že žije v cela normální rodině, skutečnost je ale taková, že za zavřenými dveřmi jejich domu Bára často zažívá peklo.
Samozřejmě, jak už to děti v tomto věku mají, tak je Bára v pubertě, moc si po sobě neuklízí a pomáhání s domácími pracemi jí také moc nejde. Jediné, co ji opravdu jde, je malovaní, a tak k němu často usedá. Nejčastěji maluje právě vrány, které hnízdí naproti jejímu oknu a Bára se s nimi začíná ztotožňovat. Doma to nemá vůbec lehké. Nachází se ve věku, kdy by potřebovala velkou oporu své matky, tu v ní ale nemá. Matka na ní často nasazuje a upřednostňuje její starší sestru Katušku. Báry matka prahne po dokonalé rodině, a tak Báru často srovnává se svou starší dcerou Katuškou či s dětmi své kamarádky. Katuška je poddajná a udělá, co se jí řekne. Bára naopak odmlouvá a nic neudělá pořádně, což se vymyká matčině představě, a proto u nich doma často vznikají konflikty, které nekončí jen u slov. Pak je tu otec, který často podlehne matčině nátlaku a neposlušnou dceru ztrestá, ale naopak, když je s ní o samotě, tak se k Báře chová úplně jinak...
Na Báře se situace, která je u nich doma, hodně podepíše, čehož si všimne Báry oblíbený učitel výtvarné výchovy a nabídne ji pomoc. Bude ale tato pomoc účinná a povede se Báru z tohoto kolotoče dostat, nebo příběh skončí tam, kde začíná tma?
Jeden čas se tato knížka objevovala snad na každém českém bookstagramu a všichni si ji hrozně vychvalovali. Podlehla jsem tedy tlaku a rozhodla se, že si knihu také musím přečíst. Čekala jsem, že kniha bude hodně drsná, ale to, co se v knize odehrálo, to předčilo všechna má očekávání...
Kniha je celkem útlá (cca 170 stran), tak se mi ji povedlo přečíst opravdu na jeden zátah. Seděla jsem u ní a ani jsem nemrkla. Po celou dobu jsem s Bárou v hodně věcech soucítila. Jejich rodina měla do dokonalosti hodně daleko, důvodem ovšem nebyla Bára, ale její matka, která doma vyvolávala neustálé dusno. Bára měla velké malířské nadání, což ovšem její matka nedokázala ocenit, protože ona přece nemůže být v něčem lepší než její dokonalá Katuška. Naopak mi přišlo, že se na Báře stále snažila hledat nějaké nedostatky. Tady je opravdu trefné rčení "kdo chce psa bít - hůl si vždy najde".
Celý příběh ale nesledujeme jen z pohledu Báry, ale i právě z pohledu její matky. Můžeme tak nahlédnout do různých situací očima obou, což mě ve většině případů přesvědčilo o tom, že tady je ta špatná opravdu ta matka a ne Bára, která je přece jen dítě a hodně věcí se musí nejprve naučit. Z matčina pohledu bylo také lépe vidět, že mezi svými dcerami skutečně dělá velké rozdíly. O každé z dcer mluvila úplně jinak a měla neustálou potřebu je porovnávat, což nelze, protože každý člověk je úplně jiný a u dětí to podle mě platí dvojnásob. Osobně si myslím, že kdyby mezi nimi nedělala takové rozdíly, a naopak se Báře snažila nějaké věci vysvětlit místo toho, aby na ní hned křičela, tak by celý příběh dopadl úplně jinak.
Jak jsem již říkala, kniha je velice kraťoučká, střídají se zde ve vyprávění Bára se svou matkou, děj je krásně plynulý a konec pro mě byl dost neočekávaný. Celkově na mě kniha působila hodně depresivně a vyvolávala ve mě skličující pocity. O to víc depresivní to pro mě bylo, když jsem si uvědomila, kolik takových rodin na světě je. Báry příběh byl totiž neskutečně reálný a určitě ne ojedinělý.
Na Báře se situace, která je u nich doma, hodně podepíše, čehož si všimne Báry oblíbený učitel výtvarné výchovy a nabídne ji pomoc. Bude ale tato pomoc účinná a povede se Báru z tohoto kolotoče dostat, nebo příběh skončí tam, kde začíná tma?
Jeden čas se tato knížka objevovala snad na každém českém bookstagramu a všichni si ji hrozně vychvalovali. Podlehla jsem tedy tlaku a rozhodla se, že si knihu také musím přečíst. Čekala jsem, že kniha bude hodně drsná, ale to, co se v knize odehrálo, to předčilo všechna má očekávání...
Kniha je celkem útlá (cca 170 stran), tak se mi ji povedlo přečíst opravdu na jeden zátah. Seděla jsem u ní a ani jsem nemrkla. Po celou dobu jsem s Bárou v hodně věcech soucítila. Jejich rodina měla do dokonalosti hodně daleko, důvodem ovšem nebyla Bára, ale její matka, která doma vyvolávala neustálé dusno. Bára měla velké malířské nadání, což ovšem její matka nedokázala ocenit, protože ona přece nemůže být v něčem lepší než její dokonalá Katuška. Naopak mi přišlo, že se na Báře stále snažila hledat nějaké nedostatky. Tady je opravdu trefné rčení "kdo chce psa bít - hůl si vždy najde".
Celý příběh ale nesledujeme jen z pohledu Báry, ale i právě z pohledu její matky. Můžeme tak nahlédnout do různých situací očima obou, což mě ve většině případů přesvědčilo o tom, že tady je ta špatná opravdu ta matka a ne Bára, která je přece jen dítě a hodně věcí se musí nejprve naučit. Z matčina pohledu bylo také lépe vidět, že mezi svými dcerami skutečně dělá velké rozdíly. O každé z dcer mluvila úplně jinak a měla neustálou potřebu je porovnávat, což nelze, protože každý člověk je úplně jiný a u dětí to podle mě platí dvojnásob. Osobně si myslím, že kdyby mezi nimi nedělala takové rozdíly, a naopak se Báře snažila nějaké věci vysvětlit místo toho, aby na ní hned křičela, tak by celý příběh dopadl úplně jinak.
Jak jsem již říkala, kniha je velice kraťoučká, střídají se zde ve vyprávění Bára se svou matkou, děj je krásně plynulý a konec pro mě byl dost neočekávaný. Celkově na mě kniha působila hodně depresivně a vyvolávala ve mě skličující pocity. O to víc depresivní to pro mě bylo, když jsem si uvědomila, kolik takových rodin na světě je. Báry příběh byl totiž neskutečně reálný a určitě ne ojedinělý.
Komentáře
Okomentovat