Pokračování Mafaldina příběhu, který vypráví kniha s názvem Vzdálenost mezi mnou a třešní (recenze zde).
Mafalda je zde již o tři roky starší a její zrak je plně zahalen mlhou. Dokáže vidět pouze stíny a jediná barva, kterou dokáže rozeznat, je červená. Se svou nemocí se ale již naučila žít a zvládá fungovat celkem samostatně. Její nejlepší přítel Filippo jí ale i tak moc rád se vším pomáhá. V této knize budeme sledovat nejen Mafaldin statečný boj s nemocí či s problémy dospívajících dívek, a k těm samozřejmě patří i první láska.
„Všechny děti se bojí tmy: myslí si, že je to ta nejstrašidelnější věc na světě. Já ne. Když jsem přicházela o zrak, zjistila jsem, že ve tmě nejsou příšery, jenom stíny mých rodičů, mého nejlepšího kamaráda Filippa a Optima Turcareta… Pro mě je nejstrašidelnější na světě, když jeden z těch stínů zmizí. Potichu."
Ačkoliv se mi první kniha o Mafaldě líbila, tak z tohoto dílu nejsem zase tak nadšená. 🥺Nemůžu říct, že by byl vyloženě špatný, ale co se týká čtivosti i obsahu, tak značně pokulhává za prvním dílem.
Ačkoliv má kniha pouhých 130 stan, tak jsem ji četla neskutečně dlouho a neustále ji odkládala. Příběh mě zde vůbec nezaujal, nebyla zde žádná zajímavá hlavní zápletka a celkově se tu vlastně vůbec nic nedělo. Nebo spíše se toho tady dělo až moc, ale nic z toho nebylo propracováno natolik, aby to dokázalo zaujmout. Asi bych knize přidala několik stran, aby děj dostal více prostoru a mohl být propracovaný, protože na takovém malém počtu stánek to autorka neměla šanci zvládnout.
Mafalda mi zde často přišla, jako kdyby zamrzla v čase, a bylo jí stále deset let. Přestože jí je tady již třináct let, tak mi přišlo, že se v mnoha situacích chovala stále až moc dětinsky, např. povídání si se stromem (pracuji několik let s dětmi, takže soudím ze svých zkušeností). Na druhou stanu, situaci s tátou dokázala zase pro změnu vyřešit hodně dobře a zachovala se u toho velmi vyspěle. Také se mi líbilo, jak si dokázala pomoct s úkolem, kdy měli přečíst co nejvíce knih a jak se naučila být v mnoha věcech samostatná, přestože prakticky nic neviděla.
Nesmím opomenout také to, že v knize najdeme i několik hlubokých myšlenek, které nás donutí se nad mnoha věcmi zamyslet. Bohužel jich je ale tak málo, že nedokážou knihu zachránit. 🥺
Co se ale rozhodně povedlo, tak je jednoznačně obálka s ořízkou. Kniha zvenčí hraje krásnými barevnými ilustracemi a určitě dokáže zaujmout hned na první pohled. 🩷
Za zaslání recenzního výtisku děkuji @slovartcz @booklabcz. 🩷 #recenznivytisk
""Jsi zamyšlená."
"Ne, jen si připadám divná."
"To je normální. Kolik ti je? Dvanáct?"
"Třináct."
"Strašný věk. Mně je osmdesát šest a pořád si připadám divný.
Ale teď už jsem se s tím, že jsem jiný než ostatní, smířil."
"A jak jsi to dokázal, Nino?"
"Rozhodl jsem se bojovat, prostě zatnout zuby…""
Komentáře
Okomentovat